Únor 2011

Neumím kreslit

28. února 2011 v 23:04 | Rue |  Deník omrzlin
Neumím kreslit.

Vždycky když nabudu dojmu, že konečně něco umím, že se zlepšuju...tak se podívám na obrázky ostatních. A najednou mám chuť sednout si do křesílka, zachumlat se do deky, položit si na klín spícího Freddieho a upíjet čaj a přemýšlet nad tím, jaká jsem namyšlená kráva bez talentu. Jediné, proč jsem si myslela, že docela dobře kreslím je to, že jsem se porovnávala se svými spolužáky, kteří kreslili hůre než já. Nejsem to já sobecká mrcha? Směju s ejejich obrázkům, abych si mohla říct, že jsem v něčem lepší. Dělá mi dobře, že někdo něco neumí. Ale vždyť be skutečnosti neumím kreslit a psát už vůbec ne. Chci všechna ty "umělecká díla" hodit někam do popelnice a ty papíry popsané žvásty roztrhat. Ale stejně to neudělám, protože to potřebuji. Jakkoliv hrozná kvůli tomu jsem a jakkoliv strašně kreslím, prostě to potřebuju. Jinak prasknu. I když nemám talent, mám spoustu nápadu a neznám jiný způsob, než je převést na papír. Ale i tak tuhle iluzi, že umím kreslit získávám a následně ztrácím pořád. Snad jednou konešně zůstanu v té iluzi nebo se budu dusit ve vědomí, že kreslit neumím...

Tohle bude zase asi smazáno...
Rue

28.2.2011

28. února 2011 v 18:18 | Rue |  Fotky každý den
Takový další přírůstek do mé sbírky mechů :D. A jedna hloupá básnička :)...

"Kdopak to zase dělá neplechu?"
hoví si plch ve svém pelechu.

"Ále, to jen červík zahrabává se do mechu,"
ozve se z druhé strany pelechu.

A červík zůstal v mechu i nadál,
dokud ho kos nevyhrabal.

Když na hřbitově slunce svítí

27. února 2011 v 21:25 | Rue |  Různá místa
Než vstoupíš, vše pořádně si prohlédni,
nikdy nevíš, co se může ukrývat v kameni.

27.2.2011

27. února 2011 v 15:05 | Rue |  Fotky každý den
A jo, sakra, tady má být další fotka, že jo? Tak jedna kytička...

Havraní oko

26. února 2011 v 11:35 | Rue
Fixační spreje jsou zlé. Smrdí a kazí vám obrázek. Proto jsem to musela ještě předělavát...
Bylo to dělané na tu Sněhovou královnu (ano, i havraní oko může patřit ke Sněhové královně). Bylo to původně myšůemo tak, že se udělají takovéhle různé detaily toho havrana (oko, pařát, peří a zobák), ale nikdo jiný se do toho nehrne a já nevím, jestli to stihnu.
No, nic. Tady je teda to havraní oko :).

Formát: A2
Technika: Uhel
Předloha: Tu si nepamatuji, vyhledávala jsem ten obrázek pod nějakým úplně divným názvem...až budu vědět, přihodím to sme.
Doba kreslení: 3 a půl hodinky i s opravami
Hodnocení: *** žádná sláva, ale nejhorší to taky není :).



26.2.2011

26. února 2011 v 11:23 | Rue |  Fotky každý den


Ztracena v čase

26. února 2011 v 11:01 | Rue |  Jedno(až dvoj) dílné příběhy
Všude jsou stromy, mech a keříky borůvek. V dáli zurčí potůček a od toho všeho svítí sluníčko a z korun stromů se ozývá zpěv neviditelných ptáků. Přála jsem si, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Abych v té kráse zůstala navždy. Jen tak ležet v měkkém mechu, poslouchat zpěv ptáků a ničím se netrápit. No a tak to trvá už dlouho. Dny, týdny, týdny měsíce…co já vím, třeba i roky. Nevím, kolik uběhlo času. Protože tu žádný čas není. Čas se zastavil. Stále jen překrásný den a já jsem pořád stejná. Nemám hlad, žízeň ani se mi nechce spát. Všem co mě živí je tahle krása. A i když nemám hlad, občas uždibnu borůvky z keříku, čistě pro tu chuť. Občas zatoužím jít dál, prozkoumat les do větší hloubky, ale nikdy nevyjdu ven. Nikdy už neuvidím rodinu ani přátele. Ale to je jedno. Já mám svoje sluníčko a oni mají svůj čas. Já nic jiného nechci, než to, co mám. To, co jsem si přála. Nenudí mě to, netoužím po tom, abych konečně zemřela. Vždyť tohle je jako ráj. Je jedno, jestli pozemský nebo posmrtný. Hlavní je, že tu jsem. Že slyším křupání větviček pod mýma nohama a chuť šťavnatých jahod v ústech. Možná bych si měla lépe hlídat přání. Ale proč, když to bylo to nejlepší, co jsem si kdy přála. Když není čas, jako by už nic kromě přítomnosti neexistovalo. A když je přítomnost plná smolou vonícího lesa a příjemně hřejícího sluníčka, je už všechno jedno. Je jedno, kdo nebo co jsem. Je jedno, kde jsem. Je jedno, proč tu jsem. Prostě jsem. Nic nemění, ani já se nevyvíjím, protože se nevyvíjí ani nic ostatní, ale to je dobře. Jinak by čas akorát všechno pokazil. Zničil by tu krásu. A takhle zůstane neposkvrněná, dokonalá příroda. Kůrou obalené stromy, keříky s borůvkami, jahody, potůček s příjemně chladivou vodou, kyselý šťovík a měkký koberec z mechu, do kterého se člověk může zachumlat a nechat na svou tvář svítit paprsky sluníčka přes koruny stromů, ve kterých zurčení vody doprovází jemná ptačí melodie v líném dni. Nic jiného tu není, a přesto je toho dost. Dost, aby si s tím člověk vystačil navždy. Aby žil ztracen v čase. Protože čas není. A když není čas, nejsou starosti.


25.2.2011

25. února 2011 v 16:09 | Rue |  Fotky každý den
Ano, opravdu jsem se táhla pět kiláků se skoro vybitým foťákem, jen abych vyfotila hřbitov. A stejně vám sem zatím dám jen schůdek :D (jsem hrozná, vím, že je málo nabitý, ale stejně fotím šutry a zeleň).



24.2.2011

24. února 2011 v 21:12 | Rue |  Fotky každý den
Tak zase houbičky :D...

23.2.2011

23. února 2011 v 17:46 | Rue |  Fotky každý den
Proti sluníčku, jedna z mála fotek, která není makro :D.
omrzliny.blog.cz